Černošín bike trip aneb návrat do mládí


Již delší dobu jsme se s bratrem domlouvali, že se vrátíme na místo, kde jsme trávili několikeré prázdniny. A že to celé pojmeme jako bike trip na těžko, s přespáním ideálně na místě starého tábořiště, vykoupání v Kosáku, večer oheň … Nakonec to vše bylo lehce jinak.

Plán byl následující: ráno vlakem do Mariánských lázní, odtud po zelené kolem Kosového potoka na bývalé tábořiště, odkud druhý den, podle Kosáku a posléze Mže, po červené TZ dojet do Stříbra a vlakem zpět do matičky měst. Mezitím stihnout navštívit Třebel, Vlčí horu a podívat se do Černošína. Zavzpomínat si na místa, které jsme navštívili ještě jako členové oddílu, který jsme zamlada navštěvovali – Turisticko-tábornický oddíl Bílý Orel. Právě v oblasti pod Třebelí, na loukách u Kosáku, jsme mívali každoročně letní tábor.

Den 1., sobota

Plány začali lehce brát za své už v okolí Plzně, kdy okýnka vlaku začal bičovat déšť … V Marijánkách mokro a chladno. Po oblíknutí se do bund a nasazení pláštěnek na batohy jsme vyrazili vstříct Kosovému potoku, (námi) zvanému Kosák. Cestou nás provázela slušná oblačnost.

Oblačnost ... kolem nás

Před námi mračna, nad námi mračna, pod námi mokro, ale za námi místy modrá obloha. Uklidňujeme se, že se večer u ohně vysušíme. Cesta docela ubíhá, přichází druhý brod – a najednou ležím ve vodě. Naštestí opřen o předloktí rychle vstávám, promočen úplně nejsem. Kupodivu, obyčejná budna za asi 10 GBP z jednoho UK webového obchodu to ustála a jak se ukázalo později, i déšť vydržela, aniž by se promočila.

Míjíme jeden z pramenů – Čiperku. Voda je … no, na rovinu – hnusná! Železitá, až skoro pálí na jazyku. Když máme ochutnáno a vyfoceno, přijíždí rodinka na kole, že si načepují domu … jiný kraj, jiný mrav – a chutě 🙂 Předjíždějí nás o kousek dál, když jdem od keše věnované pramenu Čiperka … Kousek vedle jsou pak ruiny Hanikovy elektrárny.

Studánka - ochutnáváme ...
Studánka - ochutnáváme ...

Další cíl jsou Michalovy Hory a místní naučná stezka Dolování v okolí Michalových Hor a samozřejmě štoly. Místa v kopci, uzoučké cestičky, přemýšlíme, jak asi tenkrát dopravovali vytěženou zeminu tak malým výlezem a úzkýma cestičkama pryč. Kdysi se tu těžily stříbrné a měděné rudy. Udělali jsme jen malý okruh, kolem první – nejbližší štoly Barbora a k vyhlídkovému altánu nad Michalovými horami a pro keš Michalovy Hory / Michalsberg. Cesta je to do kopce, přelézáme i ohradníky, jedem neposečenou loukou. Od altánu je pěkný výhled na Michalovy Hory … a taky pěkný sjezd dolu k silnici. Před odjezdem dál se ještě stavujeme u kostela sv. Archanděla Michaela, kde je další krabka Michalovy hory / Michalsberg – Sv. Michael.

Jan se vyhřívá u altánu nad Michalovými Horami

O kousek dál se jakžtakž stačíme schovat před slejvákem. Krčíme se pod smrkem, kde lehce mží a kolem nás padaj proudy vody. Nezbývá tedy, než čekat, až se vyprší. Nakonec sme zde byli přes půl hodiny. A pak hurá blátem dál.

Míjíme místo, kde kdysi bývalé vesnice Caltov. Dneska ji připomíná jen název na rozcestníku a pár dobových fotek v různých zdrojích – nejlepší zdroj je asi na strnánkách hamelika.cz. Dalším zastavením jsou ruiny Českého mlýna a keš bývalému mlýnu věnovaná. Svítí tu hezky sluníčko a tak se trochu sušíme. Co se nezměnilo, je tupost místních vos … ať děláte co děláte, třeba do nich za letu cvrnkete, stejně se vrátí pro další „ránu“.

Zde stávala  osada Caltov. Dnes zde již není nic, co by jí připomínalo.

Zkoušíme se dostat o kus dál k vodopádu U čertovky, ale nějak míjíme odbočku modré u Čertovy skály a díky podmáčenému terénu se vracíme. Máme alespoň čas si prohlédnout skálu Čertovku, které je věnován text na 4. zastávce NS Kosí potok.

Další zastavení je u zbytků kořenské papírny. Kus pod cestou je vidět starý náhon, který jsme si prohlédli zblízka, díky keši Kosí potok 2 – Kořenská papírna. U místa, kde se do náhonu vléval Kosí potok, nalézáme na kameni nápis o konání tábora před deseti lety …

U samotné budovy papírny, dnes sloužící jako rodinný rekreační objekt, zaujme každého kolemjdoucího (i kolem jedoucího) místní vlastní zastávka tramvaje. Ale fotku jsem si neudělal …

Po dalších pár km začínají být místa, kde jsme před skoro 20 lety trávili několik prázdnin na táborech již zmíněného TTO Bílý Orel. Poznáváme louky, kde byly úseky táborových her, cesty … Ale vše je jiné. Vzdálenosti kratší, kopce menší – a my o dost starší a zkušenější. Objevujeme pár míst, kde by se dalo i za deště přespat v suchu, ale je to pořád kousek cesty od místa, kde bychom prioritně rádi spali.

Poslední zatáčky a přejíždíme silnici II/230. Na jedné straně serpentiny směr Planá, na druhé směr Černošín. Vzpomínáme na vojáky v nedaleké budce, kteří nás v době cvičení v okolí Volfštejna nechtěli odtud pustit dál. Na návštěvní dny, kdy více ohleduplní motorizovaní rodiče tady nechávali stát svá auta. A najednou jsme u Zámeckého mlýna. Sem jsme kdysi jezdívali s dvoukolákem a až 5 mlékařskýma konvema pro pitnou vodu. Navazuji na starou tradici a ptám se místních na možnost doplnění camelbaku, s čímž bez problému souhlasí. S milou paní chvíli vzpomínáme, zatímco pumpuju u pumpy vodu, na historii, bavíme se táborech v okolí, přihazujeme pár vzpomínek… Milé setkání, ale my plni nedočkavosti míříme směr louky pod Třebelí. A opět jsem zapomněl na aspoň mobilní fotku mlýna…

Zase si cestou říkáme, jaký je to kousíček a jak nám to tenkrát připadalo jako štreka. Jeden kopeček, pár zatáček a už jsme nad loukou, kde byl třeba v 96. roce tábor Vlčích jezdců.

Louka, na které se konalo několik táborů TTO BO.

Mírně v rozpacích koukáme na altánek na rozcestí žluté a zelené TZ, který tu nebýval. A na to, jak se změnila žlutá TZ nahoru do Třebele – ta se z úzké kamenité pěšinky, přes kterou tekl potůček, změnila v širokou vypískovanou cestu … Odhadujeme, že zde „zapracovaly“ peníze z fondů EU. Necháváme kola u altánku a já si jdu vyfotit velkou louku, jako nostalgickou vzpomínku. Chvíli se tu také bavíme s pánem, který sem kdysi jezdil na tábory, když to snad nebyla ještě YMCA. Teď tu stojí několik tee-pee, lidi se kolem poflakují jen tak, vše působí tak neuspořádaně, bez programu.

Po rychlé poradě padlo rozhodnutí, že zkusíme trefit malou loučku, na které kdysi stávalo pár koster tee-pee. Šlo se k ní z velké louky přes mostek (který jsme tu kdysi stavěli) a pak po úbočí stráně. Přecházíme kosák po lávce, kterou maj místní táborníci vybudovanou a dáváme se proti proudu potoka. Bohužel, po pár desítkách metrů se vracíme, terén není ani na tlačení kol. Možná v lepší obuvi než v spd botách a rozhodně ne po dešti.

Takže zpět kolem tábora YMCA a vyrážíme nahoru do Třebele. Obec nás mírně překvapila. Je to pořád stejný zapadák (řiť světa), ale všude je vidět, že zde opět úřadovaly dotace EU. V Třebeli je hodně nově opravených baráků, informační tabule k místní naučné stezce … Sbíráme rychle indicie pro multinu Kosí potok Jih a jedem se podívat ke vchodu do pozůstatků bývalé tvrze. Zdálky nás vítá štěkot místního obr psa, který je naštěstí uvázán o kus dál ve dvoře. Muselo to tu být kdysi krásné a impozantní, jak je vidět na ilustraci zde.

Z Třebele vyrážíme po nově vybudované vyasfaltované (no, asi opět EU) cyklostezce směr Vlčí hora a Volfštejn. A abychom nevyšli ze cviku, opět se spouští déšť, tak se opět schováváme pod stromy a čekáme až déšť přejde. Čeho si všímáme při čekání na konec deště je to, že jsou tu stromy v zákrytu. Jak byly kdysi vysázené do řad, teď to zůstalo. Působí to poněkud divně… Po chvilce je déšť fuč a my na rozcestí dumáme, jestli dál po úbočí, nebo přes kopec. Vyhraje verze zkraty „kratší, zato horší cesty“ a tak šlapeme na nám známou spojku ze silnice nad Černošínem na Vlčí horu.

Chvilku se kocháme výhledem a jedem dál k Volfštejnu, kam to máme asi 1 km. Začínáme hledat pro a proti, jestli budeme spát v podmáčeném lese, nebo zkusíme jediné ubytování v Černošíně. Louky nad Volfštejnem jsou pořád stejné, tady se nic nezměnilo – tedy až na stromy, které jsou za těch skoro 20 let vyšší. Ani nekoukáme na značky a rozcestí, neomylně míříme z kopce k zřícenině hradu Volfštejn. Díky počasí a pozdější době ani zde nefotím.

Prohráváme boj s počasím a zkoušíme se dovolat do jediného penzionu v Černošíně. Po chvíli se povede a za solidních 230,- Kč za osobu máme zajištěno ubytování. Na dotaz, jestli v Černošíně funguje nějaká hospoda, odpovídá pán že jo, že v jedné sedí a mastí karty. A říká, za kostelem, motorest Vlčák … Víme přesně kde, i když to není ten původní motorest, kde jsme kdysi seděli o návštěvním dni s rodiči, kterým z Černošína jel autobus zpět do Prahy. Dokonce i obchod Jednoty vypadá stejně – jen tu nejsou kluci v krojovkách, pojídající rohlík s tatarkou. Inu, jak už bylo zmíněno, je to skoro 20 let …

Sjíždíme po známé trase z Volfštejna do Černošína. Vzpomínám si, jak jsme tu šli opačným směrem k Volfštejnu jakýsi noční (večerní) úsek táborové hry a z okolních lesů se ozývala střelba cvičících vojáků.

Konečne u Vlčáku. Místo změněno k nepoznání – nové infocentrum, za motorestem hřiště s umělým povrchem, Černošín působí uklizeným dojmem. Jako v Třebeli, vše za peníze z dotací EU, jak je napsáno na nedaleké tabuli u infocentra. Díky hodné slečně (paní) z Vlčáku sedíme v salonku, kola na dohled venku. A hlavně, máme teplé jídlo. A společnost nám dělá malý klučina, hrající si velkým, dálkou ovládaným jeřábem. Pak rychlý přesun do penzionu, sprcha, podívat se na pokoření Slavie (Teplice – Slavia 2:1) a spát… Ráno nás čeká cesta do Stříbra.

 

Den 2., neděle

Říká se, že ráno moudřejší večera. Než jsme šli v sobotu spát, venku byly hvězdy, sem tam mrak. No, ne vždy to pořekadlo platí. Ráno po osmý mě budí zvuk deště na střešním okně. Ach jo. Ale po 9, kdy vstáváme, už neprší, ale je kur… mokro. Ostatně, na to jsme si zvykli už včera, tak co. Ono to uschne a dnes dle yr.no pršet nemá (i když to tvrdili o včerejšku).

Po snídani a zabalení vyrážíme po silnici směr Třebel. Opět se potvrzuje pravda zjištěná včera – ten kopec nahoru není tak strašný, jak se nám zdálo tenkrát, kdy jsme tu chodili pro nákupy a s plnýma krosnama chleba, mléka a masa zpět. Než se začne lámat kopec dolů k serpentinám, odbočujeme na spojnici nahoru k Vlčí hoře. Cestou padá rozhodnutí, že vynecháme Vlčí horu a vrátíme se zpět do údolí ke Kosáku a pojedeme cestou, kterou jsme chodili.

Na poli nad vesnicí Třebel. Je dost zamračeno ...

Berem to cestou přes pole, kde jsou jen stopy po bývalé cestě do Třebele, kudy jsme chodívali. A pak se nám do cesty staví ohradník. Hrdinně podlézáme, přendaváme přes něj kola a po pastvině, vyhýbajíc se kravincům, míříme kolem známých rybníků zpět do Třebele. Z Třebele pak po nové žluté k bývalým tábořištím TTO BO.

Pozorujeme z cesty tábor YMCA a porovnáváme s našimi. Docházíme k závěru, že jsme se měli lépe. Program, něco se pořád dělo, žádné na pohled poflakování … kdeže ty časy jsou. Míjíme druhý místní tábor, který byl za potokem. Koukáme na něj z cesty, na zbytky na louce a rozhodujeme se, že se kousek vrátíme a na tenhle tábor, na jeho místo se zajedeme podívat.

Popravdě jsme se opět utvrdili, že jsme na tom byli lépe. Na místě po tomhle táboře zůstala kuchyň, v ní odpadky v krabicích. Na hřebíku jakási bunda. Vzali jsme to i za potok přes místní most. Hezký les, v něm tři latríny – kluci, holky a … vedoucí. Děláme ještě pár fotek, diskutujeme jestli by v té křivé kuchyni šlo spát (asi ne, páč je všude mokro a bláto).

Vracíme se na cestu a pokračujeme dál. Poznáváme místa, kde jsme kdysi hráli různé hry a jsme u odbočky z široké cesty na úzkou cestičku kolem potoka. Cesta vypadá opět jinak, příroda a terén se za ty léta dost změnily. Po chvíli jsme ale na cestě po břehu potoka, kde si to pamatujeme. Cesta je dost podemletá, tak spíš tlačíme.

Cesta podél Kosího potoka.

Potkáváme „anakondu“. Myslím, že tohle si nepamatuju, ale neodvažuju se to tvrdit na 100 %. Na druhou stranu, možná „had“ vyrostl za tu dobu, co jsme zde nebyli.

V lese jsme potkali anakondu ...

Za chvíli jsme na kraji chatové osady. Nikde nikdo není, až na konci, než začne stoupání v kopci, je jeden chatař v montérkách, zdravíc nás bodrým „Ahóóój“. Tipuju mu v duchu takových minimálně 70 let. Tady začíná výšlap do kopce a pak cesta po vrstevnici. Jsou tu udělané schody, cestička zařízlá pěkně do svahu. A nahoře objevujeme pěkný singlík. Sem se ještě vrátíme …

Červená TZ na cestě do Ošelína.

Cesta do Ošelína.

Podle vzpomínek se cesta kousek za železničním mostem lámala kolmo dolů. Na tenhle kousek jsem se moc netěšil, ale říkal si, že to dám – ale ona ta cesta vede jinudy! Takže to dolu bylo jednodušší, ale asi ne tolik zábavné. Osadu naproti nádraží Ošelín opouštíme vrátky proti prasatům. Tady je červená TZ … teda spíš není. Na kopci není, tak to bereme po cestě terénem. A díky radě dobrého chataře, který nás pustil skrz zahradu, se dostáváme kousek od tábora Ranč v údolí zpátky na červenou TZ. A ta nás přivede, vlníc se po kopcích, až do Svojšína.

Po nákupu Turistické známky na zámku se vydáváme alejí a kolem tábora pak do kopce na vyhlídku nad Svojšínem, po místní Naučné stezce. Na jejím konci, na malém hřišťátku před místním táborem (či rekreačním zařízením nebo co to je) stojí modrá lokomotiva Tomáš. Tu znají především děti – a taky jejich rodiče 😉

Mašinka Tomáš.

Výhled od altánu je parádní, dáváme zde oběd. Honza se snaží rozdělat oheň, což se mu moc nedaří. Já mezitím lovím místní keš, což se mi daří. Nakonec se pokus o oheň vzdává a tak zkoušíme konečně 100g kartuši, vařič Markill a hlavně „hrníček“ GSI Halulite Minimalist. Hurá, k obědu máme teplý čaj.

Altán nad Svojšínem.

Vyhlídka od altánu nad Svojšínem.

Pole nad Svojšínem.

Po jídle a nezbytném focení se vydáváme přes pole na silnici a přes polní cestu do Milíkova. Zde mi přijde, že značkař KČT trošku ulít, neboť odbočení z asfaltky je značeno tak nenápadně, že končíme na dvoře jakéhosi stavení. Naštěstí po nás nevyjel žádný pes a tak se vydáváme podél Mže, vstříc nejhoršímu výšlapu trasy. Je to vlastně skoro kolmo vzhůru po skále, kolo na ramenou … Nahoře jsme docela zadýcháni. Jelikož máme dost času a Stříbro je kousek, odskakujeme si na keš na kótě Roman. Ftipná krabička. A nebyl bych to já – posléze zjistím, že jsem ji zapomněl zalogovat na webu. No co, příště.

Odtud je to už jen malý kousek do Stříbra.

Na nádraží zjišťujeme, že bychom sice stihli jet o vlak dříve, ale že jízdenky přes eshop nám nevymění … čili máme čas. A tak se vydáváme ještě na malou zajížďku, po naučné stezce Historie hornictví na Stříbrsku, která nás krom několika bunkrů a bývalých štol zavedla až k hornickému skanzenu Stříbro u štoly Prokop.

Jeden z bunkrů ve Stříbře.

Je sice zavřeno, ale je pěkně a tak si děláme fotku před bunkrem nedaleko …

Dva bratři u bunkru ve Stříbře.

… a pak si prohlížíme přes plot skanzen.

Důlní skanzen.

Já ještě sbírám indicie pro místní earth cache. A protože je čas, jedem ještě kousek dál po cestě, k další štole. Cestou míjíme několik dalších bunkrů a jsme u štoly Horní Marie, kde se naposled těžil galenit. A abychom si zpestřili zbytek dne, lovíme tu poslední keš.

Důlní skanzen.

A nezbývá než vyrazit na vlak. Na nádraží jsme za chvíli a máme chvilku do příjezdu vlaku. Přidává se k nám na perónu malé kotě, které krmíme posledním buřtem ze zásob.

Jan krmí kočku na nádraží.

A pak už jen návrat do Prahy, do postelí …
Plni zážitků.

 

Vizualizace GPS tracklogu

 

Některé fotky jsou foceny mobilem.