Původní plán rodinného výlet byl, že já s Davidem vyrazime z Polubného na kolech a zbytek ze Smědavy pěšky (no, Lucinka možná s kolem)
a sejdem se na Protžené přehradě, kde dáme borůvkový knedlík. Ale Lucinka celé ráno tak moc zlobila, že jsme nakonec s Davidem hodili kola do auta a vyrazili sami.
Po pár minutách jízdy jsme v Polubným, na parkovišti u kostela. Je hezky, teplo … a tak rychle kola z auta, a šup na trasu. Plán byl jednoduchý – po Knížecí cestě až k silnici na Smědavu, odtud kousek po Kasárenské silnici po zelené TZ a po Pašerácké cestě pod Zeleným vrchem nad Protženou přehradu.
Opouštíme parkovišti a vyrážíme „zkratkou“ do kopce na silnici vedoucí
k osadě Jizerka. Cestou je pěkný výhled směr Harrachov na Čertovu horu. Modrá obloha s mraky propůjčují výhledu značnou kýčovitost.
Ze silnice naštěstí po pár stovkách metrů odbočujeme do lesa na Knížecí cestu. To je široká, šotolinová / písková cesta, vedoucí po úbočí Vlašského hřebene, který odděluje Jizerku od Soušské přehrady. Protože by nebavilo Davida jen šlapat, musím myslet na to, že je záhodno dělat přestaváky – na můj vkus až moc často 🙂 Buď na napití, nebo na hraní, nebo svačinová, nebo čůrací … šak kdo má děti, zná. První děláme asi v pětině cesty, kdy je hned u cesty pěkné odpočívadlo s menší skalkou, po které se dá šplhat.
Po tyčince, napití, „vrcholové fotce“ na skalce vyrážíme dál po Knížecí cestě. Hned po nasnuté na kolo sebou David plácne a krom odřeného kolena
i odváží i díru na kalhotech – achjo, ale co nadělám. Nebyl jsem jinej 🙂 Míjíme odbočku na Jezdeckou cestu, za kterou se Knížecí cesta mění na Cestu pod černým vrchcem. Sice změnila název, ale ne charakter. Cestou míjíme místo, kde byla kdysi uložena keš GC29ZAR – Smrt jizerskych roveru, věnovaná pohnutým událostem roku 1949, kdy na nedalko na Vlašském hřebeni našlo smrt několik železnobrodských skautů z rukou (a zbraní) příslušníků SNB a StB, represivních složek KSČ. Bohužel, keš jsem před archivací nestihl odlovit … škoda. Ale zpět k výletu. Začíná se zatahovat
a vypadá to, že bude pršet.
Za chvíli nás cesta dovede na svůj konec, na křižovatku s Hraniční cestou. Na tu odbočujeme, abysme se vydali kus po Soušské silnici, směrem na vodní nádrž Souš.
Ze silnice naštěstí brzo odbočujeme, abychom po asi 1,5km odbočili na zelenou turistickou značku, která nás měla dovést k přístřešku na rozcestí pod Uhlířskou skálou. Cestu začíná mrholit, tak říkám Davídkovi, že bude prima se schovat pod střechou – ale to by tam musel být. Místo něj je jen hromada prken … Co naděláme.
Tak v mírném dešti pokračujeme dál – a vypadá to že dešti ujíždíme. Zelenou značku necháváme mířit dál a odbočujem na Pašeráckou cestu pod Zeleným vrchem. Cesta se po chvíli z klasické jizerskohorské pískovo/šotolinové cesty mění na klasickou jizerskohorskou panelku, a tak se drncáme směr Jezdecká cesta, po které vede žlutá TZ.
A z křižoatky cest už to máme k bývalé přehradě jen kousek z kopečka.
Necháváme kola ve stojanu u Občerstvení Krömerova bouda (samozřejmně zajištěná zámky k sobě a zabrádlí – a máme je pod přímým vizuálním dohledem celou dobu :)) a hurá na borůvkový knedlík a teplý čaj.
A následuje zklamání – knedlík není. Davidovo zklamání naštěstí vyvažuje párek v rohlíku, oba máme teplý čaj (který mi David skoro celý vypije) a já kofolu. Po občerstvení jdeme na obhlídku bývalé přehrady a zbytů přepadové kaskády. O historí místa se asi dá nejvíc dozvědět na wikipedii.
Po obhlídce Protrřené hurá zpět do kopce po Jezdecké cestě, po které jsme
k bývalé přehradě sjeli. Je to pěkný kopeček, spodní část David vytlačil, horní mírnější uz se snaži vyšlapat. Šikovnej kluk!
Z křižovatky na kopci odbočujem cca jihovýchodním směrem na cestu, která nás dovede po hráz soušské přehrady. Opět je to klasická písková cesta, ostatně jako většina cest v Jizerkách. Počasí nám ale přestává přát
a tak se musíme párkrát schovat před deštěm pod stromy a počkat, až déšť přejde. Naštěstí je vždy na chvíli.
Po sešupu z kopece, předtím než začne cesta stoupat vrchol kopce Novina, odbočujeme vlevo na úzkou pěšinku, která nás dovede na modrou hřebenovku, vedoucí po silnici Na Novině. A odtud je to kousek z kopce na silnici pod hrází Soušské přehrady. Škoda že není čas (a u Davida síly) vyjet k přehradě… Příště.
Ze Soušské silnice záhy odbočujeme na červenou značku, který nás dovede přes Nýčovy domky zpět k autu. Jelikož je to na Nýčovy domky do kopce, musíme opět udělat přestávku … Využíváme tedy přitřešek nad Nýčovými domky, kde baštíme poslední tyčinky a kocháme se výhledem (a já obezřetně pozoruju sršně, která tu sem tam proletí. Nemám rád bodavý hmyz…)
Přes Nýčovy domky je to kousek přes údolí Černé říčky k prvním domků Horního Polubnýho. Jelikož je to od Černé říčky do kopce a David kopec tlačí, krátím si čekání pokusy o komunikaci se stádem krav … celkem nepřekvapivě bezúspěšně.
Pokusy o komunikaci vzdíávám, když konečně David s úsměvem přichází, že je to do kopce takhle pohoda. Ještě kousek do kopce, a cesta se láme. Je odtud moc pěkný výhled na Horní Polubný a Štěpánku.
Ke kostelu na parkoviště je to už kousek. Tak šup s koly do auta, David se ještě vrhá na atrakace místního dětského hřiště (najednou síly jsou! :D) …
… a pak už jen dojet zpět do chalupy. Byl to podařený výlet, David spokojen i přes to, že nebyl slíbený vorůvkový kendlík. Den si užil, a to je k nezaplacení!