Původní plán rodinného výlet byl, že já s Davidem vyrazíme z Polubného na kolech a zbytek ze Smědavy pěšky (no, Lucinka možná s kolem) a sejdeme se na Protažené přehradě, kde dáme borůvkový knedlík. Ale Lucinka celé ráno tak moc zlobila, že jsme nakonec s Davidem hodili kola do auta a vyrazili sami.
Po pár minutách jízdy jsme v Polubným, na parkovišti u kostela. Je hezky, teplo … a tak rychle kola z auta, a šup na trasu. Plán byl jednoduchý – po Knížecí cestě až k silnici na Smědavu, odtud kousek po Kasárenské silnici po zelené TZ a po Pašerácké cestě pod Zeleným vrchem nad Protrženou přehradu.
Opouštíme parkovišti a vyrážíme „zkratkou“ do kopce na silnici vedoucí k osadě Jizerka. Cestou je pěkný výhled směr Harrachov na Čertovu horu. Modrá obloha s mraky propůjčují výhledu značnou kýčovitost.
Ze silnice naštěstí po pár stovkách metrů odbočujeme do lesa na Knížecí cestu. To je široká, šotolinová / písková cesta, vedoucí po úbočí Vlašského hřebene, který odděluje Jizerku od Soušské přehrady. Protože by nebavilo Davida jen šlapat, musím myslet na to, že je záhodno dělat přestaveky – na můj vkus až moc často 🙂 Buď na napití, nebo na hraní, nebo svačinová, nebo čůrací … šak kdo má děti, zná. První děláme asi v pětině cesty, kdy je hned u cesty pěkné odpočívadlo s menší skalkou, po které se dá šplhat.
Po tyčince, napití, „vrcholové fotce“ na skalce vyrážíme dál po Knížecí cestě. Hned po nasednutí na kolo sebou David plácne a krom odřeného kolena i odváží i díru na kalhotech – ach jo, ale co nadělám. Nebyl jsem jinej 🙂 Míjíme odbočku na Jezdeckou cestu, za kterou se Knížecí cesta mění na Cestu pod černým vrchem. Sice změnila název, ale ne charakter. Cestou míjíme místo, kde byla kdysi uložena keš GC29ZAR – Smrt jizerských roverů, věnovaná pohnutým událostem roku 1949, kdy na nedaleko na Vlašském hřebeni našlo smrt několik železnobrodských skautů z rukou (a zbraní) příslušníků SNB a StB, represivních složek KSČ. Bohužel, keš jsem před archivací nestihl odlovit … škoda. Ale zpět k výletu. Začíná se zatahovat a vypadá to, že bude pršet.
Za chvíli nás cesta dovede na svůj konec, na křižovatku s Hraniční cestou. Na tu odbočujeme, abychom se vydali kus po Soušské silnici, směrem na vodní nádrž Souš.
Ze silnice naštěstí brzo odbočujeme, abychom po asi 1,5km odbočili na zelenou turistickou značku, která nás měla dovést k přístřešku na rozcestí pod Uhlířskou skálou. Cestu začíná mrholit, tak říkám Davídkovi, že bude prima se schovat pod střechou – ale to by tam musel být. Místo něj je jen hromada prken … Co naděláme.
Tak za mrholení pokračujeme dál – a vypadá to, že dešti ujíždíme. Zelenou značku necháváme mířit dál a odbočujeme na Pašeráckou cestu pod Zeleným vrchem. Cesta se po chvíli z klasické jizerskohorské pískovo/šotolinové cesty mění na klasickou jizerskohorskou panelku, a tak se drncáme směr Jezdecká cesta, po které vede žlutá TZ.
A z křižovatky cest už to máme k bývalé přehradě jen kousek z kopečka. Jenže ten pak budem muset vyšlapat.
Necháváme kola ve stojanu u Občerstvení Krömerova bouda (samozřejmě zajištěná zámky k sobě a zábradlí – a máme je pod přímým vizuálním dohledem celou dobu :)) a hurá na borůvkový knedlík a teplý čaj.
A následuje zklamání – knedlík není. Davidovo zklamání naštěstí vyvažuje párek v rohlíku, oba máme teplý čaj (který mi David skoro celý vypije) a já kofolu. Po občerstvení jdeme na obhlídku bývalé přehrady a zbytků přepadové kaskády. O historií místa se asi dá nejvíc dozvědět na wikipedii.
Po obhlídce Protržené hurá zpět do kopce po Jezdecké cestě, po které jsme
k bývalé přehradě sjeli. Je to pěkný kopeček, spodní část David vytlačil, horní mírnější už se snaží vyšlapat. Šikovnej kluk!
Z křižovatky na kopci odbočujeme cca jihovýchodním směrem na cestu, která nás dovede po hráz Soušské přehrady. Opět je to klasická písková cesta, ostatně jako většina cest v Jizerkách. Počasí nám ale přestává přát a tak se musíme párkrát schovat před deštěm pod stromy a počkat, až déšť přejde. Naštěstí je vždy na chvíli.
Po sešupu z kopce, předtím než začne cesta stoupat vrchol kopce Novina, odbočujeme vlevo na úzkou pěšinku, která nás dovede na modrou hřebenovku, vedoucí po silnici Na Novině. A odtud je to kousek z kopce na silnici pod hrází Soušské přehrady. Škoda že není čas (a u Davida síly) vyjet k přehradě… Příště.
Po sešupu z kopce, předtím než začne cesta stoupat vrchol kopce Novina, odbočujeme vlevo na úzkou pěšinku, která nás dovede na modrou hřebenovku, vedoucí po silnici Na Novině. A odtud je to kousek z kopce na silnici pod hrází Soušské přehrady. Škoda že není čas (a u Davida síly) vyjet k přehradě… Příště.
Po sešupu z kopce, předtím než začne cesta stoupat vrchol kopce Novina, odbočujeme vlevo na úzkou pěšinku, která nás dovede na modrou hřebenovku, vedoucí po silnici Na Novině. A odtud je to kousek z kopce na silnici pod hrází Soušské přehrady. Škoda že není čas (a u Davida síly) vyjet k přehradě… Příště.
Pokusy o komunikaci vzdávám, když konečně David s úsměvem přichází, že je to do kopce takhle pohoda. Ještě kousek do kopce, a cesta se láme. Je odtud moc pěkný výhled na Horní Polubný a Štěpánku.
Ke kostelu na parkoviště je to už kousek. Tak šup s koly do auta, David se ještě vrhá na atrakce místního dětského hřiště (najednou síly jsou!) …
… a pak už jen dojet zpět do chalupy. Byl to podařený výlet, David je spokojen i přes to, že nebyl slíbený bvorůvkový knedlík. Den si užil, a to je k nezaplacení!